Výstava je umístěná na Štefánikově hvězdárně v důsledku symboliky tohoto prostoru a příběhu, o kterém výstava pojednává.

Zaprvé vysílá do vesmíru „vizitku“ humanismu a univerzálních hodnot zakotvených v myšlenkovém odkazu Arnošta Lustiga. Druhým motivem je to, že humanismus je „místně udržitelný“. Nemusí být importován, je všude a patří všem jako náš vesmír a vše, co nás přesahuje. Humanismem míříme ke hvězdám, při jeho absenci „saháme hluboko do tmy, která je neproniknutelná“… A zatřetí je v prostoru, který se zaměřuje na vesmír, možné výmluvně znázornit propast mezi naší zaostalostí v tom jak být člověkem a pokrokem, který lidstvo právě ve vědě učinilo. 

Vizuálnímu řešení výstavy dominuje kruh symbolizující jak jednotu a univerzálnost, tak planety i cibuli, čímž se vrací k tématu vrstev a křehkosti lidství. Instalace uspořádáním linií žebříků vytváří kvaziabstraktní strukturu, nabízející se představivosti návštěvníka, jehož pohled stoupá vzhůru a propojuje vysoké a nízké, malé a velké. Projít, překročit, uniknout, vznést se, stoupat… pokračovat navzdory všemu. Výběr materiálů je pak odrazem dvou principů, papír připomíná spisovatelství a paměť, dřevo je memento všeobjímající přírody.